Síla pasivního odporu
Móhandás Karamčad Gándhí (1869−1948), známý pod čestným přízviskem Mahatmá (Velký duch), který mu dal indický básník Rabíndranáth Thákur, byl jednou z nejvýznamnějších osobností novodobých indických dějin. Stal se symbolem míru, nenásilného odporu, občanské neposlušnosti a nespolupráce s utlačovateli, kterým dovedl Indii k nezávislosti. Dodnes tímto symbolem zůstává…
Jediný tyran, kterého Gándhí na tomto světě uznával, jak sám říkal, je "jemný mlčenlivý hlas, který máme uvnitř".
Gándhí v letech 1893−1914 bojoval proti rasové diskriminaci asijské menšiny v jižní Africe, v letech 1920−1922, 1930−1932 a 1940−1942 stál v čele masových hnutí proti britskému panství v Indii.
Když Indie 15. srpna 1947 získala politickou svobodu za cenu rozdělení na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán, nikdy se s tím plně nesmířil.
Snažil se silou svého ducha, celé své osobnosti zastavit nepokoje a masakry mezi hinduisty a muslimy spojené s rozdělením země a se stěhováním obyvatelstva.
Tomuto období indických dějin se věnuje mimo jiné podrobně kniha D. Lapierra a L. Collinse "O půlnoci přijde svoboda" (Praha 1983).
Svoje první dílo "Hind Svarádž neboli indická samospráva" Gándhí napsal v roce 1908.
Názory, které v něm předkládá v dalších čtyřiceti letech v ničem podstatném nezměnil.
Kniha je psaná formou rozhovoru mezi mistrem a učedníkem (čtenářem a redaktorem).
Z kapitoly "Pasivní odpor":
"Čtenář: Z toho, co říkáte, vyplývá, že pasivní odpor je vynikající zbraní pro slabé, ale silní se mohou chopit násilí.
Redaktor: Síle pasivního odporu, tedy síle duše, se nic nevyrovná.
Dalece přesahuje sílu zbraní.
Jak byste ji mohl považovat za zbraň slabých?
Zastánci fyzické síly nikdy nepoznali odvahu těch, kdo jdou cestou pasivního odporu.
Skutečně věříte, že by zbabělec dokázal neuposlechnout zákona, s nímž nesouhlasí?
Extremisté jsou považováni za zastánce hrubé síly. Proč tedy mluví o poslušnosti k zákonům?
Já je neviním, ale nic jiného od nich nelze čekat.
V okamžiku, kdy se jim podaří vyhnat Angličany a chopit se moci, sami budou po všech vyžadovat stejnou poslušnost.
Je to v souladu s jejich povahou.
Zastánce pasivního odporu i v tomto případě řekne, že nebude poslouchat zákon, i kdyby ho kanóny měly roztrhat na kusy.
Co podle vás vyžaduje větší odvahu: stát za kanónem a střílet do druhých, nebo si s úsměvem stoupnout před jeho ústí a nechat se jím rozcupovat?
Kdo je skutečný válečník – ten, kdo má po celý čas smrt za blízkého přítele, nebo ten, kdo vládne smrti druhých?
Věřte mi, že člověk, jemuž chybí odvaha a zmužilost, nikdy nemůže užívat pasivního odporu.
Uznává, že tuto metodu může použít i člověk jinak tělesně slabý.
Osamělý jednotlivec stejně jako miliony lidí.
Mohou ji pěstovat muži i ženy.
Nepotřebují výcvik v armádě ani žádné džiu-džitsu.
Vyžaduje pouze vládu nad myslí, a jakmile jí člověk dosáhne, je svobodný jako král lesa a dokáže nepřítele zpražit pouhým pohledem.
Pasivní odpor je meč ostrý na obou stranách.
Může ho užít kdokoli, neboť přináší požehnání tomu, kdo jím vládne, i tomu, proti němuž je použit.
Přináší ohromující výsledky, aniž by prolil jedinou kapku krve.
Nikdy nezreziví a nikdo vám ho nemůže odcizit.
Jeho zastánce nic neohrozí.
Meč pasivního odporu nepotřebuje pochvu."
Gándhí byl přesvědčen, že tam, kde obě strany "vládnoucí i ovládaná, vsadí na sílu těla, nastává skutečné šílenství.
Ale tam, kde poznají sílu duše, nedosáhnou příkazy vládců za hrot jejich meče, neboť opravdoví muži nejsou ochotni poslouchat nespravedlivé rozkazy."
Za pomoci knihy Móhandás Karamčad Gándhí: Hind svarádž. Indická samospráva. Brno 2003.
L.K.