Práh mezi světy - pokračování

Maják

"Bylo to v roce 1923, kdy jsem zažil jeden z nejkrásnějších večerů svého života. Plul jsem na lodi cestou z Neapole do Palerma. Skláněl se večer, slunce se pomalu ztrácelo na obzoru, a na pobřeží rozsvítil se v přístavu veliký maják. Břehy Neapole pomalu mizely, město se ztrácelo v šeru dálky, jen maják zářil a svítil do dálky, aby nám i na otevřeném moři připomínal opuštěnou pevninu, abychom mohli i v dálce měřit rychlost, s jakou se od břehů vzdalujeme.

V klidu krásného večera mizel pomalu i poslední odraz slunce, a na vlnách stříbřilo se jen světlo majáku, které se stále zmenšovalo, až se konečně ztratilo úplně. Nastupovala vláda tmy, a z ní se rodilo hvězdné nebe se svými miliony hvězd, rozsetými po celé obloze. Tolik krásy! Tolik velebné mohutnosti! Člověku se tajil dech nad dokonalostí Mistra, jenž stvořil krásu tak dokonalou a do mého nitra vtíralo se pokorné přemítání o Božské tvůrčí Moci, která stejně mistrně stvořila život přírody jako život člověka. A pak jsem se již neubránil srovnávání.

Život-to jest také takové moře, někdy moře běd, utrpení a bolesti, někdy moře radostí. Tak jako naše loď odnášela nás nocí do neznáma, tak i náš život, zrozením počínaje, unáší nás do neznámé budoucnosti. Tak jako loď potřebuje světla majáku, kompasu a hvězd, aby nezbloudila, tak i člověk potřebuje na své cestě životem světlo. Tímto světlem jest nám Pán Ježíš – Kristus, naším kompasem jest pro nás Jeho svaté učení, zářícími hvězdami našeho obzoru jest nám naše absolutní víra, že nad námi Někdo bdí, že nad námi drží Svoji ochrannou ruku Někdo tak mocný, že se můžeme do Jeho rukou svěřiti s naprostým klidem.

Naším nejspolehlivější, věčně zářným majákem jest Kristus. On svítí nám neustále a jasně na cestu našeho života, abychom zbytečně nebloudili. Je třeba mít stále toto Světlo před očima, nikdy je nepouštět se zřetele, abychom je neztratili z dohledu, abychom je svévolně neopustili. Toto Světlo září stále a pro všechny, jenomže mnozí nedbají tohoto Světla, odvracejí se a vzdalují se od něho i tehdy, když jejich život potácí se jako bezmocná lodička na rozbouřeném moři. Proto pak bez Světla bloudí a nenalézají správnou cestu k cíli svého života. Jdou tmou, narážejí stále na skaliska utrpení a neslyší ani stálé, varovné volání Pána a Spasitele, připomínajícího člověku že bloudí, že se má zase vrátiti k Němu, k Jeho Světlu, k Jeho Lásce.

Takovým lidem bych přál, aby alespoň jednou ve svém životě zažili cosi podobného tomu, co prožil jsem tehdy na oné lodi, unášející mne v noci po klidné hladině mořské k určenému cíli mé cesty.

Stál jsem na palubě lodi, a byla již úplná tma. Daleko za námi maják břehu, který jsme opustili, daleko v nedohlednu ještě maják břehu, k němuž se pomalu blížíme. Lodivodu zbývá jen kompas a hvězdné nebe, které jej vede, aby nezbloudil a dovedl loď na místo jejího určení."

Bedřich Kočí: "Pavlovy rozpravy." 41−59, Praha 1948

Co je pravé náboženství

"Pravé a jediné správné náboženství definoval nám sám Pán těmito Slovy:

»Pravé náboženství je mravní síla a čistá veliká láska.

Bez obřadů, bez zázraků, bez příkras.

Prostě přijdete a očekáváte Mne nebo Otce.

Náboženství je vzduch člověka, jímž je sycen a jímž živ se stává.«

To je celé náboženství. Definice tak prostá a jasná, a přece se lidé tolik napřemýšlí, o tom, co vlastně náboženství jest. Tím hůře tápe člověk v nejistých dohadech, vidí-li kolem sebe tolik různých církví, náboženských společností a kast, které se stále tříští v nové a nové, takže se v nich pomalu již nikdo ani nevyzná.

Mnohý usiluje o to, aby se co nejvíce přiblížil pravému náboženství a přemýšlí o tom, jak žít, aby toto pravé náboženství správně plnil. Hledá si tuto novou cestu, protože jej neuspokojuje náboženství, ve kterém vyrostl nebo které mu bylo výchovou vnuceno, nebo lépe řečeno, nezamlouvá se mu způsob, jakým bylo a je ono náboženství hlásáno a uváděno mezi lid. Cítí, že tu prostě není něco v pořádku, že pravé náboženství musí být něco jiného než to, co v něm nacházel až dosud. Cítí, že pravé náboženství je cosi hlubšího, co se dotýká samého nitra člověka, a proto se také musí v životě projevovati jinak než různícími se obřady jednotlivých náboženských společností.

Mnoho rozporů prožije člověk, než se s těmito problémy vypořádá, zvláště, když nemá dostatek odvahy a vůle osvobodit se od všeho, co jej setrvačností strhuje stále zpátky. Mnoho se člověk napřemýšlí, a přece celý problém náboženství je tak jednoduchý, že se dá shrnouti a vyjádřiti několika slovy: »M r a v n í s í l a a v e l i k á, č i s t á   l á s k a. To je celé náboženství, to je základem všech náboženství celého světa.

Co je mravní síla? Jest to poznání č i s t é  p r a v d y, poznání sama sebe, pochopení, že nejdříve musíme zvítěziti sami nad sebou, abychom dovedli správně plnit svůj úkol, pro život nám daný. A dále, že prostě musíme být v každém ohledu poctiví k sobě, k druhým i k Bohu, že musíme poctivě a svědomitě plniti všecky své povinnosti, které jsme na sebe v lidské společnosti převzali, že musíme žíti čistě a mravně.

To jest mravní síla. A tato mravní síla v nás musí být neustále doplňována velikou, čistou láskou. To je dle Slov Pánových jediné a nejsprávnější náboženství.

Tímto náboženstvím musí být naplňován náš všední život. Tímto náboženství musí být vedeno každé naše jednání s bližními. To znamená být vždy a ve všem pravdiví a poctiví. Mravní síla naše musí být silnější než všechny podněty z vnějška. Proto musíme umět se ovládnout za všech okolností, abychom v hněvu nikomu neublížili, ve strachu nic nezalhali, ze ziskuchtivosti nikoho neošidili a nepodvedli. Mravní síly je nám zapotřebí i k tomu, abychom dovedli sebe sama zapřít a obětovat se pro druhého, žádá-li toho zájem celku, obětovat se i pro celek.

Mravní síla a čistá, veliká láska. Je to tak jednoduché, když se to vysloví, není to však tak snadné v praxi to důsledně uskutečňovat, ačkoliv celý svět, všechna náboženství staví na těchto základních zákonech. Bez ohledu na dogmata a předpisy církevní, zcela nezávisle na obřadech a vnějších formách, bylo a navždy zůstává základem všech náboženství na celém světě jen jediný, pro všechny národy a rasy stejně znějící zákon: »Mravní síla a čistá, veliká láska.«

Bedřich Kočí: "Pavlovy rozpravy." 41−59, Praha 1948

Moudrost a chytrost

"Tato dvě slova – moudrost a chytrost – se velmi často zaměňují. Mnohý si myslí, že když je chytrý, že je také moudrý, o člověku opravdu moudrém, řekne se, že je chytrý. Ve skutečnosti je však veliký rozdíl mezi moudrostí a chytrostí.

Moudrost, která je znakem duchovní vyspělosti, pramení z Boha, jest paprskem Moudrosti Boží. Chytrost je však darem Satanovým. Řeknete-li proto o někom, že je chytrý, nijak mu nelichotíte, protože značí to tolik, jako byste o něm řekli, že je služebníkem Satanovým. A nebyli byste přitom ani tuze daleko od pravdy.

Moudrost jest nám dána, abychom dovedli chápati dobře všecko dění kolem sebe, všechnu tvorbu Boží, abychom pochopili správně účel svého života a zákony Boží, kterými má býti celý náš život usměrňován. Proto také člověk moudrý řídí se vždy jen zákony Božími.

Chytrý člověk používá své chytrosti k tomu, aby zákony tyto obcházel, a domnívá se, že svojí chytrostí, s níž se dovedl vyhnouti spravedlnosti lidské, to jest zákonům lidským, podaří se mu také ujíti spravedlnosti Boží. V tom se však ohromně mýlí, a tento omyl zračí se v celém jeho životě.

Moudrý člověk pracuje vždy poctivě, svědomitě, vždy tak, aby prospěl celku, jehož součástí se ve své moudrosti cítí. Nezáleží na tom, jaké jest jeho zaměstnání. Každý obchodník, řemeslník, rolník, úředník nebo dělník, je-li moudrý, má vždy na zřeteli službu celku, a proto pracuje svědomitě a poctivě. Ale ti chytří, ti se snaží vždy poctivé práci se vyhnout. Mají na zřeteli jenom vlastní kapsu, snaží se při malé námaze hodně pro sebe vyzískat, a nezáleží jim vůbec na tom, má-li jejich práce také nějakou cenu pro celek, má-li z ní někdo užitek. Jejich chytrost vede je k tomu, že jejich jednání nebývá vždy poctivé.

Moudrost a chytrost ukazují velmi dobře svoji rozdílnost i v politice.

Moudrý politik pracuje poctivě pro spravedlnost pro všechny lidi, zejména pro příslušníky toho státu, kterému slouží, ale přitom se snaží vždy být spravedlivým ke všem lidem celého světa.

Bůh požehnává vždy jen moudrým, kteří vždy úzkostlivě zachovávají Jeho zákony a ve jménu spravedlnosti jednají. Nikdy však nepožehnává těm chytrým, kteří Jeho zákony nerespektují nebo je obcházejí, aby všechen zisk hmotný získali pouze pro sebe nebo svůj nejužší celek, bez ohledu na spravedlnost.

Mnoho lidí zakládá si dokonce na tom, že jsou chytří, že dovedou druhé oklamat a ošidit, ba mnohdy se tím i vychloubají. Takovým lidem se moudrý vždy vyhne, pro něj nemohou být příkladem.

Opravdová moudrost je vždy skromná a nikdy se nechlubí. Je užitečná jednotlivci i celku, a přitom vždy je pravdivá, poctivá a láskyplná. V tom spočívá nejdůraznější protiklad chytrosti, která ve svém sobectví nezná lásku k nikomu a ničemu a k dosažení svých cílů používá často nepravdy, neštítí se ani podvodů, jen když se jí podaří dosáhnouti toho, za čím se ve své nenasytnosti rozběhla."

Bedřich Kočí: "Pavlovy rozpravy." 41−59, Praha 1948

Skály na pobřeží mořském

"Kráčeje po břehu moře, meditoval jsem o kráse skal podél mořského břehu se táhnoucích. V duchu jsem se tázal, kolik tisíců a tisíců rukou bylo by třeba sezvat k práci, a jakého úžasného talentu a hlubokého smyslu pro umění a krásu muselo by být použito k tomu, aby bylo vytvořeno tolik krásy, kolik jí skrývá pohled na toto pobřeží, omývané vlnami mořskými.

»Sestřičky skály, ptám se vás, kdo pak vás tak překrásně vytvořil a s takovým ladem zde srovnal?«.

Skály mi odpovídají:

»Byl to náš společný Tvůrce, a jeho nástrojem byly vlny mořské.

Pohleděl jsem na vlnky, měkce dorážející na nejnižší skalní útesy, a mluvím k vlnkám.

»Sestřičky vlnky, jak jste dokázaly vy, které jen tak jemně líbáte kraje skalních útesů, že jste vytvořily tak podivuhodné skalní útvary, jaké tu vidím?«

A vlnky odpovídají:

»Všechno to vytvořila naše láska, která se jeví v naší měkkosti a něžnosti, s níž omýváme své nižší bratry, abychom je láskou svou zdokonalovaly a zkrášlovaly. A divíš-li se dnes, jak jsme to dokázaly, když líbáme klidně jen okraje skal, přijď se na naše dílo podívat zítra, až budeme v plné práci.

Přišel jsem druhý den v táž místa, a zastihl jsem moře rozbouřené. Jeho vlny prudce dorážejí na skály, prodírají se dravě jejich průrvami, a různými otvory vracejí se zpět do moře, aby se s novou vlnou znovu spojily a znovu zas do skal se opřely.

Tu zeptal jsem se vln:

»Poslyšte, milé sestřičky, jsou tyto prudké údery vaše také projevy lásky, o které jste mluvily včera?«

»Zajisté!« - odpovídají mi hned vzápětí. »Představ si umělce, tvořícího s velikou láskou veliké dílo umělecké. I on musí užít ostrého dláta a silné rány, aby všechno zbytečné, co překáží pohledu na dokonalý výtvor, otesal, a jako rušivou přítěž odstranil. Narážíme sice prudce na skály, v nichž tvoříme, ale vždy s láskou a něhou, majíce stále na zřeteli úkol, k němuž jsme byly určeny. A stejně tak i vy, lidé, vychováváte-li nižší, hrubší duši k dokonalejšímu, lepšímu životu, musíte mnohdy použít i ostřejšího slova. Ale přitom nezapomeňte nikdy, že i toto ostřejší slovo musí být naplněno láskou, neboť láska musí vše naplňovat a vším pronikat, má-li se zdařit dílo opravdu veliké a krásné.«"

Bedřich Kočí: "Pavlovy rozpravy." 1−20, Praha 1948

(Z přednášky Meditace V přírodě)

L.K.