Není to jen zlo, které drze říká, my vám něco uděláme. Je to také zlo, které se skrývá a čeká na vhodnou chvíli, aby vás přepadlo jen tak.
Nové Zámky, březen 1945:
Velitel německé ženijní divize se zeptal svého podřízeného: Tak je všechno v pořádku? Můžeme explodovat? Jawohl, odpověděl třicetiletý poručík. Dobrá, tak do toho, řekl velitel. TNT v nosné konstrukci starého mostu, který spojoval Nové Zámky s levým břehem řeky Nitry, okamžitě chemicky reagoval s kyslíkem ve vzduchu a explodoval.
Trosky byly rozmetány po městě.
Jedna z nich zasáhla okno nemocnice, kde leželo na ledě dítě.
Bylo modré a nedýchalo.
Dítě plakalo kvůli změně tlaku vzduchu způsobené zvýšením hladiny kyslíku v plicích a zdravotní sestra, která uslyšela dětský pláč, vběhla do pokoje a vzala ho do náruče.
Otec dítěte byl tehdy v Budapešti, již pod sovětským velením, kde pracoval jako tlumočník pomáhající sovětským vojákům.
Čtyřicetiletý otec, který opustil těhotnou manželku a jedenáctiletého syna, odcestoval do Budapešti ještě před uzavřením obléhacího kruhu.
Prosinec 1944:
S vědomím, že německá a maďarská vojska nemají proti postupující sovětské a rumunské armádě žádnou šanci, si sbalil do čepice s baretem svůj rudý stranický průkaz, rozloučil se s manželkou a odjel do Budapešti.
Členem strany byl od roku 1923, kdy završil 18 let.
Na kontrolním stanovišti na nádraží v Nových Zámcích mu maďarští a němečtí vojáci prohledali věci.
Nic nenašli, a tak mohl nastoupit do vlaku do Budapešti.
Kdyby vojáci našli malou knížku, byl by podle stanného práva okamžitě popraven.
Léto 1976:
Jak se bude dítě jmenovat?
Otec byl dotázán.
Stejné jako já, řekl otec, kterého jako miminko vzala do náruče sestra v klášterní nemocnici poté, co trosky z mostu rozbily okno.
V šest hodin se narodilo dítě, neplakalo.
Lékař vydal příkaz:
Sestro přineste injekční stříkačku a dávku léku, který byl minulý týden dovezen ze Švýcarska.
Lékař podal injekci a dítě se probudilo.
Stejným způsobem se probudilo, když mu o 25 let později v důstojnické škole v Martině přimíchali do nápoje Atropin.
Jenže tentokrát mu lékař zachránil život.
25 let poté chtěl stát přesný opak.
V 25 letech se mladý poddůstojník chystal na dovolenou poté, co dokončil základní výcvik.
Při večeři mu řekl dvoumetrový slovenský mistr v karate:
Sedíš na mém místě a patříš někam jinam.
Poddůstojník popadl oba příbory a řekl: "Táhni!".
Trvalo asi pět vteřin, než si šedá kůra mozková slovenského mistra karate uvědomila, že tohle nebude pěstní souboj.
Nebyl.
Táhnul na místo, kam ho poslal poddůstojník.
Té noci už atropin začal působit.
Druhý den ráno kolem desáté hodiny nastoupil do autobusu a s plně rozvinutou paranoiou se snažil si udržet zbytky rozumu a dostat se do bezpečí.
Autobus zamířil na jih, věda, že má před sebou ještě 200 kilometrů.
V Žarnovici autobus zastavil a poddůstojník šel na toaletu, aby odstranil důstojnickou a praporčickou rozlišovací výložku na vrcholu paranoie.
Podařilo se mu ji odstranit, tentokrát přestoupil na autobus a zamířil do Nových Zámků.
V autobuse náhodou zaslechl rozhovor na mobilním telefonu o důstojnické dovolené.
Telefonovala mladá žena, ale poddůstojníka to už nezajímalo, protože už cestoval autobusem jako řadový voják…
11. září 2001:
Strýc vběhne do našeho bytu: Rychle zapni televizi!
Stiskl jsem tlačítko na dálkovém ovladači a druhé letadlo typu Boeing plné pasažérů narazilo do WTC.
Pomyslel jsem si, právě když jsem skončil u armády.
Nemusím tam jít, když mě zavolají.
Nevím, proč mě to napadlo, protože útok se odehrál na opačné straně světa, sedm časových pásem daleko.
Nevím.
Ulevilo se mi.
Ano, konečně jsem nebyl středem jejich pozornosti, paranoia zmizela stejně rychle, jako přišla. Atropin už opustil tělo.
Konečně jsem se mohl vrátit do práce v Győru.
V Győru mi uplynulý půlrok připomínal dlouhý nápis: Wehrdienst svítící zeleně.
Je to minulost, řekl jsem si. Spojené státy měly plné ruce práce s tím, aby v zapomenuté afghánské krajině na koni pronásledovaly mistra juda k smrti.
Jo, řekl jsem si, pěkný výhled.
Cestou domů jsem nastartoval svou Škodovku 120 na LPG a zamířil do Nových Zámků.
Ještě, že je půl roku po mé vojenské službě.
Rozkvetlé třešně.
Cestou domů mě zastavila policie a prohledala kufr kvůli zbraním.
Dnes ráno bylo v Erste Bank v Móru zabito osm lidí.
Všichni v pobočce.
Policie byla vyzbrojena dvěma samopaly AK-47 a nevěděla, koho má hledat.
Dva byli venku a jeden policista z úkrytu mířil na můj trup a čekal, až druhý dva udělají svou práci.
Věděl jsem to, protože před šesti měsíci jsem v ženijním praporu mířil nabitou zbraní na příchozí stejně jako policista, který teď mířil na mou horní část těla.
V armádě jsme se toho hodně naučili a byli jsme tak znudění z izolace, že jsme místo toho šli na čtyřiadvacetihodinovou hlídku, kterou jsme vyměnili za dvoudenní kasárenskou dovolenou.
Mnoho vojáků mělo civilní oblečení zamčené na stanici jako náhradní.
Nechápal jsem proč.
Teď už chápu, že šlo minimálně o odstranění frček.
Bylo to opravdu minimum, protože jsem si uprostřed Novozámocké Odysey dokázal zachovat zbytky zdravého rozumu.
Maskírovka, říkali tomu sovětští vojáci, když dokonce odstraňovali železniční vagony do týlu zastavěné okupované oblasti, aby německý letecký průzkum letící večer nezpozoroval blížící se sovětský útok.
Maskírovka, vzpomněl jsem si, když jsem v Žarnovici vystoupil z autobusu.
Venku bylo asi třicet stupňů.
Ty zasrané výložky, nemohl jsem je snadno sundat, tak jsem šel na záchod.
Nakonec jsem je sundal a strčil do kapsy.
Byl jsem stejně zelený jako předtím, jenže teď už bez důstojnického terče.
Splynout s davem jako partyzáni Mao Ce-tunga, když před padesáti lety vytáhli na Čankajška.
Jako ryba ve vodě.
Uviděl jsem autobus do Nových Zámků zaparkovaný na parkovišti, bez mrknutí oka jsem nastoupil.
Sedl jsem si pohodlně na zadní sedadlo autobusu poblíž východu.
Autobus se dal do pohybu, mladá žena se dala do řeči na svém bezplatném mobilu s předplatným z Eurotelu.
Nokia 3310 byla v té době v módě.
Vzpomínám si jen na hru, kde na telefonu housenka pojídala houby.
Žena drbala o tom, že důstojnické škole dnes začínají prázdniny.
Ignoroval jsem ji.
Byl jsem zelený, ale podle plebsu jsem byl jen obyčejný voják, jeden z mnoha.
O Atropinu jsem nic nevěděl.
Věděl jsem jen, že je pekelné horko a že mám před sebou ještě sto kilometrů.
Včera večer jsem si z mobilu vyndal baterii, aby mě nemohli sledovat ani odposlouchávat.
Se starými telefony to bylo tak, že když se vypnuly a vyndala se z nich baterie, úplně zmizely z počítačového sledovacího systému informační služby.
Žádné napájení, žádná elektromagnetická indukce, žádné vysílání signálu.
V autobuse jsem neviditelně projížděl nepřátelským územím.
Není tohle moje země, ptal jsem se?
Není to země, kde jsem se narodil?
Ne, ta země přestala existovat 17. listopadu 1989.
Pardon, federace se rozpadla o pouhé čtyři roky později.
17. listopad kredituji jako den, kdy naši rodiče vzdali boj a uvrhli vlastní děti do otroctví.
Přesto se dnes ve školách učí opak.
Kde v hodinách českého jazyka propirátský učitel pouští mému dítěti film o drag queen.
Nebo jak se dětem skládají účty za invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.
Jak musíte prožít podmanění své země.
Podmanění země, která dává vlastním vojákům do pití Atropin, země, která si zachraňuje kůži, místo toho, aby se vzdala.
Musíte prožít podrobení vlasti, i když se o vás vlast nezajímá, protože to vás učí místo gramatiky.
To mě rozzuřilo a poslal jsem řediteli školy rozzlobený dopis, aby přestali učit mé dítě hlouposti.
Jak emotivně prožívat vojenskou invazi.
Takový nesmysl.
Pochodovat před tankem s transparentem, abyste se o čtyřicet let později měli čím pochlubit na nějaké zasrané výstavě, kde vám zase dají do pití Atropin.
Hmm, velmi poučné.
Demokracii je třeba bránit.
Jo, pro vás, kteří to čtete.
Osud světa je na vás.
Ano, tyto řádky změní to peklo, ve kterém všichni žijeme.
Domov je pouhá iluze.
Domov je vše, co existuje.
Můj syn se mě jednou zeptal: Co byly Benešovy dekrety?
Rozdělení majetku, vzpomněl jsem si.
Ne, to není správná odpověď.
Poslouchej, synu, řekl jsem.
Neznám žádnou jinou zemi, která by vyhnala třetinu svého obyvatelstva, včetně naší rodiny, jako to udělalo Československo.
Země, která mi dala do pití Atropin.
Země, kde jsem každý druhý čtvrtek cestou na trénink Aikida procházel kolem hromady autobusů, které vozily důchodce na projevy premiéra Vladimíra Mečiara v Bratislavě.
Domov není smetiště.
Domov je posvátné místo.
To není místo, kde vás učitelé učí nesmysly, kde vám do pití něco nalijí.
Domov je místo, odkud není vyhnanství, kde se tě neptají, proč jsi přišel.
Ano, Japonci mají domov.
V roce 1947 nás stát vyhostil zbytečně.
To byly Benešovy dekrety.
Dekrety, které udělaly svatému místu ostudu.
Beneš byl člověk, který toto svaté místo znesvětil a Vladimír Mečiar a Václav Klaus z něj udělali velké smetiště.
Vlast je vaše rodina.
Domov je místo, kam se každý den vracíte a kde odpočíváte, jako to dělám teď já.
Domov je tam, kde jste.
Domov je místo, kam patříte.
Domov je místo, kde jste vítáni.
Země není stát.
Uvědomil jsem si to v pětadvaceti, když mi mozkovými synapsemi řádil atropin a vyvolával paranoiu.
Stát je nepřátelské území, kterým musíte projít.
Stát je díra, kde se místo výuky jazyků promítají filmy s drag queen.
Stát je trest, stát není domov.
Domov není zabíjení, domov je bezpečí.
Domov je to, co máš rád.
Nové Zámky v devadesátých letech trpěly.
Továrny ve městě se zavíraly jedna za druhou.
Devadesátá léta se stala zlatým věkem zločinu.
Díky Vladimíru Mečiarovi, boxerskému právníkovi z Němšové, který měl dobře vyvinutý cit pro box, včetně politiky.
Československo přestalo existovat a nahradil ho jiný stát.
Ano, stát, nikoliv domov.
Nové Zámky se neustále proměňovaly, především díky úspěšné spolupráci státu s místním zločinem.
Úspěšně srovnali se zemí Zúgov, oblíbené piknikové místo Novozámčanů, nedaleko něhož bydlel ředitel OSRAMu Nové Zámky, který nabízel směšné platy inženýrům, kteří již nebyli v oboru nováčci.
Zúgov byl vodopád postavený na řece Nitře při stavbě mlýna.
Tehdy byla postavena náhonová větev mlýna na mletí šrotu a pšenice.
Před více než sedmdesáti lety byl uzavřen a od té doby se stal oblíbeným místem Novozámčanů.
Jako děti jsme tam jezdili na kolech a chodili bosí na druhou stranu řeky Nitry.
Když jsem byl malý, přinesl děda mámě čtyřkilového kapra.
Můj otec rybaření nesnášel, zvláště poté, co mu dědeček řekl, že na rybaření je třeba se dívat hodně dlouho.
Nechal ho na břehu Nitry a šel domů pěšky.
Se mnou děda stejnou chybu neudělal.
Okamžitě mi dal do ruky malý rybářský prut.
Jednou na břehu Nitry, jednou na mlýnském náhonu.
Často jsme chodili na železniční most pozorovat parní lokomotivy.
Děda byl šťastný, když jsme se procházeli po ostrově a pozorovali vlaky.
Zasloužil si tu chvíli.
V roce 1947 rodina opustila Nové Zámky a v šedesátých letech, po nástupu komunistů k moci, se směla vrátit.
Na rok 1956 v Budapešti vzpomíná můj otec jako na rok, kdy byl každý, kdo nosil žluté boty, oběšen za to, že byl komunista.
Před rokem 1945 v Nových Zámcích byla na stole velká bible jako klam.
Pro důstojníky SS a gestapa.
Protože tam, kde je bible, žádní komunisté být nemohou.
Po válce, v roce 1952, ji otec vyměnil za sáňky.
Potřeboval sáňky, protože zimy byly studené a bylo hodně sněhu.
Důstojníci SS a gestapa byli pryč.
Stát, říkám si.
Přicházeli a odcházeli tak rychle jako kafr.
Léto 1998, Toronto: mistr Aikidó Jošinkai, Takeši Kimeda řekl:
Vítáme nového studenta ze Slovinska.
Ze Slovenska, ne přesně, ale neopravoval jsem ho.
Nebylo to důležité.
Slovinsko a Slovensko se často zaměňovalo.
Dvakrát nebo třikrát týdně jsem se objevoval u stoupenců Gozo Šiody, abych si procvičil pohyb a aktualizoval techniky.
Je pravda, že škola prvních žáků Moriheie Uešiby byla jiná než Aikikai vedená Uešibou, kterou jsem cvičil v Bratislavě.
Nemělo to žádný význam.
V roce 1998 se v Kanadě mělo za to, že Československo ještě nepřestalo existovat.
Ale ono už čtyři a půl roku skončilo.
Bez vědomí Japonska a Kanady.
Což o to, stát je vyhlášen a po čtyřech letech o tom nevědí.
Nevědí, protože na tom nezáleží, protože kdyby na tom záleželo, věděli by to.
Zvlášť když se nový stát stará o to, jak si ve vojenské škole namíchat Atropin do pití, a ne o to, aby jeho založení bylo pamětihodné.
Nebylo pamětihodné. Japonsko, Kanada, dokonce i 121 dalších států tuto bezvýznamnou událost ignorovalo.
V Huntsville v Ontariu jsem se vydal na projížďku na kole do místního národního parku.
Zastavil jsem se v obchodě pro pití a zeptal se prodavačky, jestli mluví německy.
Rozzářily se jí oči a zeptala se, odkud jsem.
Ze Slovenska.
Nevěděla, kam to zařadit.
Matka prodavačky mě opravila: Československo.
A přijeli jsme.
Ve spěchu jsem naskočil na kolo, abych stihl vlak do Toronta, který odjížděl v půl druhé odpoledne.
Vlak měl pět hodin zpoždění.
Bylo by lepší auto, za předpokladu, že bych měl kreditní kartu.
Neměl jsem.
1997 Bratislava:
Manžel ministryně školství Slavkovské právě přednášel v naší třídě a upozornil nás na rozdíl mezi slovenským a českým výrazem pro drážku.
Terminus technikus drážka verzus žlábkování.
Drze jsem zvedl ruku a zeptal se, jaký to má význam, protože jde o to, abychom si rozuměli.
Urazil jsem ego manžela ministryně a on se mě uraženě zeptal zpátky: Kolik jazyků umíte?
Odpověděl jsem: Tři.
Celá třída se dala do řehotu a srazila učitelovo ego na zem.
Později jsem zkoušku složil na jedničku.
Učitel uznal, že být termínovým technikem nemá význam a neustále rozlišovat češtinu nebo slovenštinu znamená stavět mezi lidmi plot.
Nové Zámky, konec roku 1999.
Moje první práce byla nezapomenutelná, protože jsem tam chodil rád.
Společnost, kterou vedl Juraj Gémesi, kladla velký důraz na znalosti.
Byly tam bezplatné lekce angličtiny, z čehož jsme měli velkou radost.
První hodina angličtiny byla nezapomenutelná.
Učitel si dal záležet na tom, aby se každý představil a řekl, jak dlouho se učíme jazyk.
Představil jsem se a řekl, že jsem se učil dva měsíce.
Na to přítomná zástupkyně ředitele, která byla mimochodem manželkou ředitele společnosti, vyprskla smíchy a neudržela se.
Nechal jsem místnost vybuchnout smíchy, všichni se začali smát.
Pokračoval jsem: dva měsíce v Kanadě, šest hodin výuky jazyka denně.
Když jsem se vrátil ke svému stolu, šéf se mě zeptal, jak bylo v Kanadě?
Z firmy jsem odešel v květnu 2000.
Ne kvůli zástupkyni ředitele.
Kvůli budoucnosti.
Firma v roce 2008 snížila počet svých vývojových pracovníků na dva.
Ve zlaté éře společnosti, uprostřed socialismu, pro ni pracovalo více než 60 vývojářů, kteří vyvíjeli nástroje pro zemní práce v oblasti těžby ropy a plynu.
Ke konci 90. let se vše zhroutilo a ředitel Gémesi byl jedním z mála lidí, kteří v Nových Zámcích ještě dokázali udržet znalosti.
1944, Nové Zámky
Moje babička zabalila osm bochníků chleba do čtyř velkých pytlů a naložila je na kolo.
Zaplatila za ně a zamířila k plotu za jezerem Baňa, který hlídali němečtí vojáci.
Když přeházela všechen chléb, přišla k ní žena z druhé strany plotu a řekla jí, aby si vzala s sebou své dvě malé holčičky.
Hlídající esesák rychle vytáhl fotoaparát a pořídil fotografii.
Babička si všimla, že ji fotografují, a spěšně odešla.
Druhý den Gestapo a místní policie mému dědečkovi řekli, že jestli se ještě jednou odváží jít k plotu, skončí na druhé straně plotu.
Kafr.
Ne tak docela.
Většina válečných zločinců utekla.
Hlinkovi gardisté v Nových Zámcích se za socialismu stali policajty, i když zabíjeli partyzány a jejich pomocníky v banskobystrickém okrese.
To Centrum Simona Wiesenthala nikdy nezajímalo, do jaké míry poválečné státy kryly válečné zločince a jejich pomahače.
Většina lidí měla války plné zuby.
Byl to však generální pardon.
Ne tak pro maďarské a německé disidenty, kteří byli zavřeni do dobytčích vagónů a odvezeni, čímž si stát vydobyl spravedlnost.
Nebyla to spravedlnost, byla to odplata mnoha lidem, kteří neměli s válečnými zločiny nic společného.
Skuteční viníci se smáli ve svých spárech a pokračovali ve svých nelidských zlých cestách, uhnízděni na policejních stanicích a dalších státních úřadech.
Z druhé strany plotu se nikdo nevrátil.
Vlast není stát.
Zde stát zradil lidi na druhé straně plotu.
Nyní víme, že byli na své poslední cestě, z níž nebylo návratu.
2001, březen, Martin:
Ukončil se přijímač.
Byla složena oficiální přísaha: Státu, nebo vlasti?
No, tehdy to bylo stejné.
Byli jsme oblečeni do vycházkového.
Znak důstojníků byl terčem neustálé kasárenské nenávisti.
Nevím, ale byl spíš na obtíž než na pomoc.
Rodiče přišli na oficiální přehlídku.
Otec uronil jednu nebo dvě slzy a bylo po přehlídce.
Po třech měsících jsme směli kasárna opustit.
Stát je prý domov, ale není.
Po třech měsících otrava atropinem ukázala, že není.
Po otravě v nemocnici v Ružomberku jsem byl oficiálně demobilizován.
Byl jsem v nemocničním pyžamu.
Úleva?
Plukovník mi řekl, že slovenská armáda má dost vojáků, že na jednom vojákovi nezáleží.
Po paranoi nebylo ani památky, ale zadní brána v mozku se ještě nezavřela.
Stát se zase vyznamenal.
Aby se nemuseli hledat viníci, všechno bylo odstraněno a vyřazeno z provozu.
Domov je posvátné místo, ale tenhle stát je smetiště.
Vlast není stát.
Tehdy jsem věděl, že tahle věc není tím, na co jsem přísahal.
Je to bolest v krku, koule, která mě neustále táhne dolů pod čáru ponoru.
Na tom nezáleželo.
Stát je plný sráčů, kteří pokračují ve svých zlých cestách a smějí se tomu, že zlo neexistuje.
Zlo je univerzální pojem.
Zlo je, když máte v nápoji atropin.
Zlo je, když vaše synapse a mozek pracují tak usilovně, že nemůžete spát.
Zlo je stav sám o sobě.
Zlo je kafr, který vás ohrožuje a směje se svírajíc pěsti a dál beztrestně pracuje pro stát.
Zlo jsou jatka.
Zlo se mstí.
Zlo je ďábel.
Červen 2001, Bratislava
Hlavní budova Stavební fakulty se nachází hned naproti národní bance.
Šel jsem tam ve vojenské uniformě kvůli promoci.
Moje výložky byly prázdné, jen na boku byla zlatě zbarvená lišta, která mi připomínala můj budoucí důstojnický stav.
Ve vestibulu jsem narazil na jednoho ze svých bývalých spolužáků ze střední, který seděl na římse a čekal na přednášku.
Počkej, až budeš mít hodnost četaře, pak budeš v pohodě, řekl.
Jo, pomyslel jsem si teď.
Příslib do budoucna je taková ta věc, kdy vám slíbí zvýšení platu a to vám dají až za půl roku, protože se firma pohybuje v červených číslech.
Budeme mít peníze, bude líp.
Společnost je stabilní a má dobrou budoucnost.
Jen aby se nezhroutila pod všemi těmi lžemi managementu.
Musíte něco vědět, sliby jsou dobré.
Nic to nestojí, jen pár slov.
Ale slib je dobrý, když ho můžete proměnit v drobné, až přijde čas.
Tento slib byl falešný, nebo to nebyl slib, byla to jen informace o tom, co se stane.
Neexistovaly žádné podmínky, pouze čas diktoval postup po vojenském žebříčku.
Ano, čas.
Čas, kdy jste povoláni a se zbraní v ruce stojíte před transparentem svého dítěte a nařizujete tanku, aby zastavil.
Co tam to dítě dělá?
No, učili ho tam stát místo hodiny češtiny, promítajíc mu film o drag queen.
Vlast se musí bránit, učili mě.
Budovat a bránit republiku výměnou za slib.
Výměnou za prázdný slib.
Prázdný slib je zrada.
Ne, to není kategorie, když vám vaše přítelkyně v panelovém bytě řekne, že nic neslíbila.
Je to slib, kdy vám stát něco slíbí a chce, abyste mu zadarmo sloužili.
Je to slib, když skončíte svou cestu a snažíte se pochopit proč?
Proč vás obelstili a dali vám do pití atropin?
Je to slib, když jste na druhé straně plotu a oni vám řeknou, že je čas se osprchovat.
V červnu 2001 byla země a stát jedno.
Slib byl stále živý, neboť jsem o zradě v blízké budoucnosti nic nevěděl.
Květen 2006, Berlín:
Moje letadlo přistálo na letišti Tegel.
Taxíkem jsem se dopravil do firmy, kterou v roce 1928 založil Gustav Krone v Zehlendorfu.
Půl hodiny jízdy, říkal jsem si.
Nejprve jsem měl schůzku s doktorem Brodem, představil jsem se, jakou mám kvalifikaci a že mluvím čtyřmi jazyky.
S doktorem Brodem jsem se seznámil již při dubnovém pohovoru, kdy jsem s ním v přítomnosti personální ředitelky mluvil plynnou němčinou.
Po krátkém rozhovoru se Dr. Brode personální manažerce omluvil, protože mluvila pouze anglicky a ničemu nerozuměla.
Ale zpět do Berlína.
Odpoledne jsem měl volno a využil jsem příznivého počasí k návštěvě Braniborské brány a památníku sovětských vojáků v Tiergartenu.
Počasí bylo pěkné.
Pohled na sovětský památník mi připomněl dobu, kdy byl můj dědeček na začátku obléhání na cestě z Nových Zámků do Budapešti.
Ten okamžik, kdy si stát zachraňoval vlastní kůži.
Stát, který posílal zemřít lidi do sprch, a stát, který mi před pěti lety dal do pití Atropin.
Tento památník nebyl jen pomníkem, byla to zvednutá varovná ruka, která měla státům připomenout, co se stane, když si budou zachraňovat vlastní kůži a dávat svým vojákům do pití Atropin.
Lidé na válku zapomněli, bylo to už 61 let, co k ní došlo.
Bylo hezky.
Procházel jsem se podél bývalého místa, kde stála Berlínská zeď.
Šel jsem po stopách toho nepochopitelného zařízení, které mi připomínalo babiččin plot poté, co přes něj za jezerem Baňa hodila bochníky chleba.
Zavírání lidí je to, co mají státy rády.
Dokonce si zachraňují vlastní kůži a rozdávají prázdné sliby, když se blíží konec.
Když jsou k dispozici čísla, matematika vám řekne, jak si stojíte, jestli vyhrajete, nebo prohrajete.
Až na to, že státy raději lžou a dávají Atropin vlastním vojákům, než aby přiznaly, že je konec.
Od svého syna vím, že počet šachových partií je konečný.
Existuje číslo, které vám říká, kolika různými způsoby můžete postavit své figurky na šachovnici.
Pokud tato čísla seřadíte za sebou, můžete z pozice na šachovnici a několika tahů zjistit, v kolikáté partii se nacházíte a zda vyhrajete, nebo prohrajete.
Vedení Třetí říše to nevědělo a můj dědeček už v prosinci 1944 věděl, jaké číslo si stát vytáhl z množství šachových partií.
Věděl, že si stát bude zachraňovat kůži.
Nevěděl ale, že Nové Zámky budou 14. března bombardována angloamerickými letadly.
Stát si zachraňoval kůži, železniční uzel byl v plamenech.
Lidé na druhé straně plotu byli všichni posláni do koncentračních táborů.
Dne 29. března 1945 již sovětská vojska obsadila Nové Zámky.
Vojáci německého ženijního sboru, kteří vyhodili do povětří most, utekli před sovětskými vojáky na vozech.
Poslednímu náklaďáku došel benzín právě ve chvíli, kdy poslední cisternu na nádraží rozmetaly na prach bomby angloamerických letadel.
Zachraňovali si kůži.
Den předtím, uprostřed trosek zaprášených Nových Zámků, vojáci sboru ještě využívali přírodní překážky k rychlému zastavení sovětských vojsk.
Neúspěšně.
Sovětský průzkum věděl o brodu asi 500 metrů po proudu řeky pod Zúgovem.
První sovětští vojáci přešli na tomto místě, kde jsem o 35 let později namočil do vody rybářský prut.
Československá armáda a Vodohospodářská inspekce toto místo pro takovou akci speciálně udržují.
Můj dědeček vstal z rybářského křesla a řekl: Nedrž prut takhle, ale takhle, ukázal.
Neohrabaně jsem položil ruku na rybářský prut a ponořil konec do řeky.
Hlavně, že si ryby ničeho nevšimly.
Návnadu si dělal sám z kukuřičné mouky, někdy používal jako návnadu mušky, jindy ovády.
Moje babička jednou vyhodila hrnec plný červů a krabičku plnou koňských mušek.
Ten hrnec a ta krabička se nesměly poškodit, řekl jí dědeček.
A úklid s nimi začala.
Neměla ráda návnady, ale její polévka halászlé, hrachová polévka a palačinky byly prvotřídní.
I Gordon Ramsey by se od ní mohl učit.
Od té doby jsem nic takového nejedl.
Dědeček mi ukázal, jak se hrají šachy.
Později na univerzitě mě spolužák, který cvičil judo, pokaždé porazil, když jsem s ním hrál.
Řekl mi, že hraje podle zásad juda.
Ve druhém ročníku, když jsem se přestěhoval do Bratislavy, jsem hrál se spolubydlícím, který cvičil karate.
Porazil mě jako první a řekl, že moje hra je defenzivní.
Všechny následující zápasy jsem vyhrál já.
Zlomil hůl nad tím, že v šachu se nedají použít principy aikida.
Od otravy atropinem v roce 2001 jsem nehrál.
Můj syn začal hrát šachy sám nedávno, po pouhých čtyřech měsících, co se naučil tahy, mě téměř pokaždé porazil na celé čáře.
A to ještě stále nehraji špatně.
Oblíbeným citátem mého syna je výrok Bobbyho Fischera, že nejlepší způsob, jak pošramotit ego, je prohrát šachovou partii.
Ano, ego.
V roce 1944 můj dědeček znal šachovou partii, kterou Třetí říše táhla do války se Sověty.
Jenže stát si opět zachraňoval kůži.
Navzdory matematice, temná kavalérie byla na své poslední jízdě.
Když Sověti 9. května 1945 obsadili Prahu, z temné kavalerie se stal kafr.
Sovětům trvalo pouhé dva měsíce, než dobyli Berlín a přes Krušné hory se otočili zpět a osvobodili hlavní město Československa.
Stát si zachraňoval kůži lhaním, podvody, krádežemi a zabíjením, jen aby neprohrál válku.
Žádná kapitulace, žádné slitování.
Zvolil si totální zničení.
Byli to velmi špatní šachoví mistři, obětovali všechny své figurky na šachovnici.
Matematika opět nelhala.
Někdy v roce 1945 se dědeček znovu setkal se svou ženou.
O tomto období mi nikdy nevyprávěl.
Nechtěl, abych to věděl, i když na základní škole po nás chtěli, abychom od prarodičů zjišťovali informace o tom, kdo co za války dělal.
Dědeček věděl, že čím méně lidí bude o jeho činnosti vědět, tím lépe.
V roce 1944 to byl on, kdo prošel nepřátelským územím a nedal žádnou šanci informační službě a zlu ve státním sektoru.
Věděl, že kdyby to řekl, zlo by mě dohnalo.
Zlu trvalo 25 let, než mě dohnalo.
Ano, v armádě.
Otrávení nebylo pouhým omylem.
Informační služba měla v kampusu rozsáhlou síť.
Někteří z nich byli studenti, někteří byli zaměstnanci na částečný úvazek.
V roce 1997 mi spolužák ze základní školy řekl, že jeden jeho známý pracuje pro informační službu.
Jo, pomyslel jsem si.
Někteří z volnomyšlenkářských vysokoškoláků si hráli na Jamese Bonda.
Byla to naivní představa.
Úkolem informační služby bylo pozorovat a pracovat s osobami, aniž by si toho někdo všiml.
Když mě otrávili, šel jsem druhý den domů.
Věděl jsem, že se musím dostat do Nových Zámků.
Doprava, kterou jsem si domluvil s otcem, nepřipadala v úvahu, protože síť GSM byla plně monitorovaná.
Téměř jsem nespal.
Ráno jsem se dal dohromady a zapsal se do vojenské evidence o dovolené.
Vyšel jsem z kasáren a nasedl na první autobus, který jel na jih.
Odjel jsem z Martina.
Na první autobusové zastávce byla policejní razie, někoho hledali.
Nezajímala mě.
V Žarnovici jsem přestoupil na jiný autobus a po hodině a půl jsem dorazil do Nových Zámků.
Otec pak přijel do Martina a já ho nechal okamžitě se otočit.
Několik minut po telefonátu se pod naším domem shromáždila skupina lidí, kteří křičeli, přímo pod naším oknem rozbíjeli věci.
Otec přijel o tři hodiny později.
Byl ohromen tím, co se stalo.
Protože jsem se nehlásil na místním velitelství, o dva dny později se pod naším oknem objevil tmavě prosklený Golf z velitelství.
V té době už v mé krvi koloval haloperidol, který působil proti atropinu a jeho účinkům.
Náš příbuzný doktor neurologie nebyl schopen pomoci, protože byl od rána opilý.
Opustili jsme nemocnici a vrátili se domů.
Druhý den jsme odjeli na velitelství.
Otec mi řekl, tady na tebe počkám, šel jsem dovnitř a vyřídil papíry.
Prošel jsem bránou, ve druhém patře velitelství mi dali razítko do vojenské knížky a mohl jsem odejít.
Později zavolali mého otce, že už je na vojenskou službu starý.
Není jste šťastný? zeptali se ho.
Podplukovník ČSSR pak hodil vojenskou knížku na stůl a poslal je do prdele i s tímhle zasraným kapitalistickým státem.
Bylo po dovolené a já byl na cestě do kasáren.
Strýc a otec mě odvezli zpátky.
Zastavili jsme se v restauraci.
Strýc řekl, že na mě čekají.
Došli jsme na okraj kasáren.
Přímo před námi zastavila modrá Škodovka.
Velitel naší čety vystoupil, takže do Seredě nepřijedete?
Ne, řekl jsem.
Otec se hned zeptal, kdo jste a co chcete?
Řekl jsem mu, že je velitelem čety a že je to jen otázka.
To úplné sledování se potvrdilo.
Druhý den jsem mluvil s velitelem výcviku důstojníků, který mi řekl, že jeho žena byla v podobné situaci.
Přikývl jsem.
Odešel jsem na ošetřovnu, odkud mě za půl hodiny odváželi transportním vozem do vojenské nemocnice v Ružomberku.
Paranoia ještě úplně nezmizela.
V Ružomberku mi dál podávali léky, které měly kompenzovat škody způsobené atropinem.
Lékaři netušili, bylo pro ně záhadou, že někdo, kdo vystudoval technickou univerzitu, pracoval v zahraničí a byl inženýrem, se uprostřed vojenské služby zblázní.
Nebyla to náhoda.
Opakovaně jsem si kladl otázku, co kdyby otrava atropinem skončila exitem?
Kdo by byl odsouzen?
Informační důstojník, který na celou věc dohlížel, provokatér v naší četě, informátor, nebo velitel školy důstojníků by byl vzat na odpovědnost?
Ne, já jsem byl jediný, kdo to odskákal, protože jejich nepovedená operace neskončila exitem.
Nepřátelské území, pomyslel jsem si.
Území, kterým musíte projít neviditelně a zanechat za sebou zlo.
Když se uprostřed noci pohybujete lesem s vytaseným mečem připraveným k úderu, procházíte lesem a očekáváte úder z obou stran.
Temným lesem s jedinou cestou.
Toto není cesta bezhlavého útěku.
Je to vymyšlená šachová partie, jedna z mnoha, kde máte příliš málo tahů na to, abyste mohli odhadnout výsledek hry.
Není tu žádný prostor pro chybu, žádný prostor pro omyl.
Není cesty zpět, protože zlo je vám neustále v patách.
Aikido mě naučilo, že vyhrát není nejjednodušší ale poznat, kdy prohráváte.
Státy to nevědí.
Vědí jen, že jsou nezranitelné a že s dostatečným tlakem mohou dosáhnout čehokoli.
Ztratili jste respekt, pokoru?
Žádný problém, je tu policie, je tu armáda.
Po armádě už není nic.
Potom už stát zachraňuje sám sebe.
U Nitry je vesnice, odkud pochází místní oligarcha, bývalý policejní šéf a spousta dalších lidí, kteří se angažují ve státním sektoru.
Všechno příbuzní a známí.
Ne nadarmo si tu a tam zachraňují kůži.
S tímto místem je spojena i jedna ze záchran kůží v škole důstojníků z roku 2001.
Jak už jsem řekl, nešlo jen o otravu.
Otrava, při níž se subjekt ve výcvikové škole zbláznil pouhým pohledem na strom?
Ne, šlo o řetězec událostí, jejichž cílem byl subjekt.
Cíli byly podávány informace zvenčí, a když nastal čas, podnikli akci.
Spočti si to a hoď si provaz na strom, ozval se hlas v telefonu.
Ano, z telefonu, z něhož jsem den předtím, když jsem opouštěl kasárna, vyndal baterii.
Atropin působil v mém mozku, protilátka ještě nikde.
Projížděl jsem kukuřičným polem a mluvil s provokatérem z naší čety, kterému jsem podával zavádějící informace.
Když se k telefonu připojil třetí člověk, věděl jsem, že to není vtip.
Zavěsil jsem.
V kukuřičném poli jsem narazil na silnici s řadou zapálených svíček.
Přešel jsem silnici a pokračoval dál přes kukuřičné pole.
Byl večer.
Schválně jsem upustil telefon Sagem a pokračoval ven z kukuřičného pole, zanechávaje za sebou stopy, aby měl pátrací tým šanci je najít.
Došel jsem k řece Nitře.
Pokračoval jsem směrem k železničnímu mostu.
Přešel jsem řeku Nitru po železničním mostě.
Dole pod mostem stálo vozidlo, dvě děti šly od auta směrem ke mně, otočil jsem se a potkal jsem pár.
Zeptal jsem se muže, který šel, jestli by se mnou nešli na policejní stanici.
Něco odpověděl, a tak jsem pokračoval dál směrem ke staré nemocnici, kde byl most v roce 1945 vyhozen do povětří.
U staré nemocnice jsem se dal doprava směrem k našemu bytu.
V uších mi stále zněla věta, že se mám oběsit, kterou mi řekl ten třetí člověk v telefonu.
Došel jsem ke vchodovým dveřím.
Nepoužil jsem zvonek, protože jsem věděl, že na mě někdo nastražil past.
Okno zavřených vchodových dveří jsem vyrazil levým a pravým direktem.
Prolezl jsem dveřmi a našel svého otce a strýce v pořádku.
Mínusem bylo, že mi ze skla krvácely prsty.
Atropin fungoval.
Zasraná šachová partie, jedna z mnoha, kde násilí je prvočíslo, které když trefíte, vyhrajete.
To prvočíslo je výsledek vaší šachové partie, vyhrajete, nebo prohrajete?
Telefonní výhrůžka uprostřed psychózy naštěstí nevyvolala pokus o sebevraždu, na to byla dávka Atropinu slabá.
Špatně mi spočítali váhu nebo co.
Možná jsem na vojně přibral, i když jídla bylo málo, až na přípravu.
Když pak přišli rekruti, vařili lépe než obvykle.
Ale teď už to není o vojenské jídelně.
Pak mě napadlo, proč jsem se v roce 1998 vrátil do Evropy?
Proč jsem se pořád vracel přes Atlantik kvůli téhle díře?
Kvůli tomuhle ničemu?
Proč jsem nezůstal tam, daleko za oceánem?
Domov, ano, ten kousek země, na kterém jste se narodili a na který máte vzpomínky.
Stále naděje na lepší budoucnost, torpédované zlem ve veřejné sféře.
Jednou, protože život stojí za hovno pro ně, by měl stát za hovno i pro vás.
To je Slovensko.
Ne, je to jako v každém státě, kde dětem místo výuky jazyků pouštějí filmy s drag queen.
To je každé místo, kde na normálním životě nezáleží.
To je každá státní instituce, která říká, že tahle země je taková, omlouvajíc jejich destruktivní činnost a jejich zlo.
Ne, ještě to není peklo.
Peklo je tam, kde si stát v množství šachových partií vylosuje špatné číslo a prohraje.
Je to tam, kde si místo kapitulace zachraňuje vlastní kůži.
Matematika.
Pravidlo trojčlenky nikdy nefungovalo informačnímu úředníkovi.
Zeptal se provokatéra, kolik má kilogramů?
Možná devadesát pět nebo sto nebo tak nějak.
Tady je dávka, řekl informační důstojník.
Četa společně večeřela, když se vedle mě objevil mistr karate s tácem, nebylo těžké odhadnout místo útoku.
V dosahu jeho krční tepny byl tác, dokonce i jeho obě ruce.
Sám stál, zatímco já jsem byl v nízké poloze.
Jedno jeho koleno se však dotýkalo lavice, na které jsem seděl.
Jeho tác by mi poskytl vynikající ochranu hlavy, zatímco já bych ještě ve stoje vtlačil pravou rukou nůž z vnitřní strany pravé nohy do tepny za čéškou.
Anatomii jsem dal u doktora Bínovského dva roky před tím, ale o to teď nejde.
Podíval jsem se na čéšku, byla dobře podepřená, na lavici nás sedělo asi dvanáct, takže gravitační síly bylo dostatek, aby si neodtáhnul nohu.
Stejně bude mít co dělat se zasraným tácem a já budu minimálně půl vteřiny dostatečně krytý.
Předstíral jsem, že je mi to jedno.
Nohu bude moct táhnout jen na jednu stranu, pořád bude tlačit nůž do rány.
Ohlédl jsem se a otočil hlavu, celou dobu jsem periferním viděním sledoval tác.
Počítal jsem, jedna….pět.
Odtáhl tác a otočil se zpátky.
Nezajímal mě.
Četa pokračovala ve večeři.
Atropin jsem už měl v pití, nic jsem o něm nevěděl.
Dojedl jsem večeři a čekal venku na zbytek čety.
Atropin byl špatně dávkován, jak už víme.
Večer jsem nemohl zavřít oči, nevěděl jsem, co se mnou je.
Až do rána jsem skoro nespal.
Poslední dvě hodiny se mi podařilo usnout.
Ráno se v našem pokoji objevil provokatér a hledal druhého člena své čety.
Hlava mi hořela.
Ráno jsem byl tak paranoidní, že jsem skoro nedokázal myslet.
Nechal jsem si od velitele roty podepsat dovolenou a opustil kasárna.
Když jsem dorazil ke strýci do Nových Zámků a viděl, jak jsem zchátralý, položil mi otázku:
Snad jsi nedezertoval?
Ne, odpověděl jsem.
Neměl jsem to v úmyslu.
Pokračoval jsem přes nepřátelské území a ptal se na každé slovo.
Tohle není domov, tohle je zasraná díra, pomyslel jsem si.
Po propuštění z nemocnice z Ružomberku jsem jel odevzdat své vojenské věci.
Všechno jsem odevzdal.
Zásobovací důstojník mi řekl, že kapesníky nepotřebuji.
Co Vám je? zeptal se zástupce velitele praporu, který se vrátil z dovolené a bručel.
Posléze něco zavrčel a orazítkoval mi propouštěcí papíry.
Odešel jsem z kasáren a zanechal za sebou Martin.
Na jednom ze seminářů v Bratislavě mistr Toširo Suga řekl, že se stačí podívat na jednotlivce a podle jeho postoje a chůze mohu posoudit, zda mohu uhasit jeho život, nebo ne.
To je naprostá pravda, čím déle se něco cvičí nebo čím je někdo zkušenější, tím lépe dokáže odhadnout výsledek toho, co se děje.
Je to hra, ve které si z množství šachových partií vylosujete bezpečné číslo.
V době katastrofy v roce 2001 bylo v mé duši okno, skrz které jsem jasně neviděl.
O 23 let později vím, že se toto okno otevřelo.
Jasně vidím propojení ve veřejné sféře, partikulární zájmy a zlo v akci.
Není to jen zlo, které drze říká, my vám něco uděláme.
Je to také zlo, které se skrývá a čeká na vhodnou chvíli, aby vás přepadlo jen tak.
To jsem v armádě nevěděl.
Stejné zlo působilo v roce 1944, stejné zlo působilo v roce 2001 a stejné zlo působí i nyní.
Z mnoha šachových partií teď už vím, které číslo si vytáhl stát a které já.
Q.S.
Největším uměním je předcházet násilí...
Z vlasti se staly státy, státy se ještě tváří, že jsou vlast, ale je to vyprázdněno, stát dnes slouží jako fasáda, za kterou je vlast demontována a pohřbívána.
Pěkně shora...
Aby mohlo vzniknout impérium vlastněné těmi, kdo nikdy neukážou tvář...
Je to jejich přirozenost, získaná stovkami let skrývání a sypaní "atropinu" do potravy našich životů.
Je to přirozenost "hadů"...
Smutný text...
Znepokojivý...
Skutečnou radost jsme pohřbili dávkami "atropinu", který v nevědomé otupělosti požíváme.
Musíme s tím přestat, máme-li se zachovat....
Zlo nikdy nespí...
Na rozdíl od nás...