Labutě

 "Labutě se stěhovaly do teplých krajin.

Táhly v hejnu nad mořem.

Den a noc a zase den a noc letěly bez oddechu nad široširými vodami.

Vysoko nad nimi plul po obloze měsíc v úplňku a hluboko pod nimi se modrala mořská pláň.

Nepřetržitý pohyb křídly labutě vyčerpával, ale bez oddechu pokračovaly v cestě.

Silné staré labutě hejno vedly a mladé, slabší je uzavíraly.

Jedna mladá labuť zůstala pozadu.

Opouštěly jí síly, cítila, že už nemůže dál.

Ještě naposledy zaveslovala vzduchem a spustila se dolů.

S rozepjatými křídly se snášela k hladině, zatímco její družky se víc a víc vzdalovaly, třpytivě bílé v měsíční záři.

Labuť dosedla na hladinu a složila křídla.

Moře se vzdouvalo a nadnášelo ji.

Hejno labutí vypadalo nyní na jasné obloze jako bílá stuha a v nočním tichu byl šum jejich křídel už sotva slyšitelný.

Když hejno zmizelo za obzorem, labuť pohnula bílou šíjí a zavřela oči.

Znehybněla.

Jen široké pásy mořských vln ji kolébaly.

Před svítáním zavál lehký vánek a rozčeřil mořskou hladinu.

Vlny šplíchaly a dorážely na labutinu hruď.

Labuť otevřela oči.

Obloha na východě se zardívala prvními červánky, měsíc a hvězdy bledly.

Labuť si povzdechla, natáhla krk, rozmáchla křídla a vznesla se.

Zpočátku letěla nízko, tlukouc křídly o mořskou hladinu.

Ale pak stoupala výš a výš, sama, docela sama pokračovala v pouti nad tajuplnými tříštícími se vlnami."

Lev Nikolajevič Tolstoj

L.K.