Co vyrůstá ze zármutku
Obraz Williama Holmana Hunta "Isabella a nádoba s bazalkou" zaujme. Je to obraz, od kterého se těžko odchází, když ho vidíte naživo; je poměrně velký a Isabella vypadá tak opravdově, že vás vtáhne do sebe, když poznáte její nádhernou krásu i melancholii.
Dnes jsem přemýšlela o tomto obraze a o příběhu, na němž je založen (poprvé vyprávěném v Boccacciově Dekameronu, který později inspiroval Keatsovu báseň).
Isabella, dcera zámožné rodiny, je zamilovaná do jednoho z jejich sluhů, Lorenza.
Její bratři, kteří pro Isabellu naplánovali finančně výhodný sňatek, se rozhodnou, že je třeba podniknout rychlé kroky, aby milencům bránili.
Zavraždí Lorenza.
Jeho duch se později zjeví Isabelle a dovede ji k jeho pohřbenému tělu.
Ta ho vykope, vyndá mu hlavu a pohřbí ji v květináči s bazalkou.
O bazalku pak posedle pečuje, stýská si a sžírá se žalem.
Je to romantický a zároveň strašidelný příběh.
Při čtení básně a sledování mnoha vyobrazení je snadné nechat se strhnout melodramatem.
Dnes ráno mě však napadlo, že je zde možné vyvodit hlubší ponaučení.
Nic nekončí, všechno se mění.
Dějí se hrozné věci a my prožíváme smutek a zoufalství a nejrůznější ubohé stavy, o nichž jsme přesvědčeni, že v nich uvízneme navždy.
Ale stejně jako bazalka živená uťatou hlavou Lorenza něco roste.
Nikdo nemá rád hnůj, ale způsobuje, že věci kvetou.
Pohrdám klišé.
Hnusí se mi, když lidé mluví ve frázích a říkají zarmouceným přátelům, že všechno se děje z nějakého důvodu nebo že jejich ztráta byla součástí Božího plánu.
Ztrátu, depresi a zármutek je těžké zpracovat a plytká prohlášení nikdy nepomohou.
Jsou to rány z první ruky, často vyslovené v laskavém duchu, které však mohou bolest ještě prohloubit.
Obrazy jako Isabela a hrnec s bazalkou mi pomáhají přemýšlet o ztrátě a jejích mnoha aspektech způsobem, který je mnohem užitečnější a pronikavější.
Umění a literatura mi pomáhají proniknout do hlubin, abych mohla najít uzdravení a naději, když to potřebuji.
Isabella nezastírá hrůzu tím, že by předstírala, že ztráta dává smysl v nějakém vesmírném plánu.
Přesto mi říká, že navzdory bolesti existuje růst.
Možná to není růst, který jsme chtěli, ale je to to, co máme, a to, jak na něj zareagujeme, je v naší moci.
Nejzřetelnějším příkladem růstu je bazalka.
Zde se odehrává tragický koloběh.
Rozkvétá z Lorenzova rozkladu.
Isabelliny slzy zvlhčují listy.
Zatímco bazalka roste, Isabellino živé tělo dělá pravý opak.
Chřadne, zatímco se posedle stará o rostlinu.
Stejně jako Isabella platíme za vše, co si vynucuje naši pozornost posedlostí.
Potřebujeme ve svém životě zdravou rovnováhu, jinak se cena stává nebezpečně vysokou.
Všichni platíme cenu za vstupné.
Dalším příkladem růstu, který zde vidím, je samotná práce.
Holman Hunt použil jako model svou těhotnou ženu Fanny.
Jeho dítě rostlo v děloze, zatímco se tento obraz rodil na plátně.
Huntova žena při porodu zemřela.
Dílo se pak vyvíjelo jiným směrem, když ho dokončil jako její památku.
Pokračoval v malování zarmoucené Isabelly, skutečný umělec a fiktivní dívka se nějakým způsobem prolínají a stávají se příkladem života se ztrátou.
To, že se mi tento obraz líbí, by se možná dalo považovat za morbidní.
Je to temný příběh a nemá šťastný konec.
Nepotřebuji šťastné konce, abych se přesvědčila, že existují.
A nepotřebuji veselý obraz, který se zaměřuje pouze na pozitiva.
Potřebuji umění, které zkoumá všechnu ošklivost, abych ji mohla zpracovat, když se stane, a zpracovat ji způsobem, který mi umožní vidět krásu v mém vlastním životě.
Protože ta tam je a já jsem za ni vděčná a obrazy jako Isabella mi pomáhají držet se štěstí a klidu, které si užívám ze všech sil.
Říkala jsem, že nemám ráda klišé, ale teď jedno použiju:
Život je krátký. A já ho hodlám prožít se vším všudy.